Když sem byl menší a i když už jsem začínal běhat, maraton byl pro mě obrovská modla a výzva. Prostě Emil! Čtyřicet dva kiláků a nějaký drobný, to už je pořádná porce. Takže když jsem před třemi lety běžel v botách na volejbal svoji první závodní desítku, maraton byl kdesi v mlze přede mnou jako zastřený, nedosažitelný cíl.
 |
| Prostě Emil! |
Jenže postupem času, jak jsem začal nabírat objemy a výškové metry (spíš metříky) a chytl se party kamarádů, která mě stáhla k nejrůznějším zrůdnostem typu padesátek a šedesátek v horách, na maraton po rovině nějak nebyl prostor.
Takže když jsem minulý čtvrtek bloumal nad nadcházejícím velikonočním víkendem, kde a jak prodat středeční intervaly po měsíc nicnedělání - z části způsobeném bolavým chodidlem a z části leností v kombinaci s objevením Saturday Night Live - sobotní maraton v Unhošti se jevil jako výborná volba, jak znovu nastartovat nohy k aktivitě. Ale nenásledovalo žádné chvění, žádná nervozita jako zda Jarda přijede na Mistrovství (snad ne), prostě nic. Rutinní záležitost a jediné, co mě v tu chvíli svíralo byly trenýrky a to, jak se po závodě co nejrychleji dostat na Moravu zapít strýcovy narozeniny.
Takže příprava jasná. V pátek párty v Atmošce, objevit taje 2 piv a citronády a před půlnocí doma. Ráno ještě rychle balím věci i na Moravu, protože spoje jsou neúprosné a doklady od auta jsou kdo ví kde. Hodinku a čtvrt před startem už vyřizuju v Unhošťské sokolce registraci (za dvěstě páďo neber to) a obhlížím soupeře. Hučkař v teplácích s telefonem, že by se ho v nouzi nebál použít ani Ondra Synek, 2 výhledy - jedna s copánkem a jedna s čelenkou, pivař s kalhotama Staropramen co "včera loupnul 10 Bakalářů a dneska uvidí" a asi 70 dalších. Počasí po děsivém týdnu, kdy sněžilo, foukalo, pršelo, svítilo, znova sněžilo a to vše v 10 minutách několikrát denně se tentokrát vyvedlo na jedničku. Teplota akorát, slunce svítí, a tak se řadíme na start.
 |
| Zavřít oči a běžet |
Velkou unhošťskou slávu podtrhuje fakt, že ředitel závodu dnes běží 100. maraton, takže nechybí doprovodné vozidlo s kamerovým štábem, fotografové ani místní policie. Prásk - 10:02 a vybíhám na svůj první maraton. To si ale uvědomím až někdy na 41. kilometru, teď je mou jedinou starostí skloubit snahu to nepřepálit a zároveň se dostat do záběru kamery. Plán je běžet to soustavně někde kolem 5:00/km, což se moc nedaří a víc jak polovinu běžim spíš za 4:45/km. Svou vinu na tom bezesporu nese tempo dvou Výhledů, které běžely celou dobu spolu a o motivaci tak bylo postaráno. Trať se příjemné klikatila - Unhošť není nějaké velkoměsto, takže trasa byla rozdělena na 10x4,2 km okruhů. To s sebou neslo jeden příjemný bonus, a to občerstvovačku v každém kole. Takže nebyl problém kdykoliv doplnit cukřík ať už kolčou, ionťákem nebo ovocem. I když na to moc nedám, měl sem pro jistotu na stolečku připravený i gel. Ten jsem nakonec zbouchnul, a byť si netroufnu tvrdit, že mi nějak pomohl, aspoň nebyl hnusnej.
 |
| Boty, ve kterejch bolí běžet pomalu - lejtka můžou vyprávět ještě teď |
Ve třetím kole si připisuju první předběhnutí závodníka o kolo. Je to to očividně nejen nejstarší účastník závodu, ale zřejmě i nejstarší občan ve středočeském kraji. Touhle dobou by ale už měl být v cíli. V půlce pátého kola, čili někde na 19 km mě šmiká v tu chvíli vedoucí muž. K mému zděšení to je Hučkař s pádlem, který se kolem mě přehnal stylem běhu á la Charlie Chaplin. Ale závody mě už naučily, že na první dojem se nesmí nikdy dát, protože je to vše jen o nohách a hlavě.
 |
| Pěkně fandíš |
Půlmaraton za vcelku slušných 1:42:53 a nohy nijak extra necítím. Až do 30 km si prohazuju pozici s Výhledy a jejich doprovodem a tempo držím klidně někam na 3:25. Pak mě přeci jen dohání tréninkový výpadek, dávám Výhledům nadobro sbohem a připravuju se na alespoň důstojné dokončení závodu. Ještě na 34 km, kde jsem za nějakých 2:56, to vypadá na obstojný čas, ale v 9. kolem mě trochu píchne v brišáku a musím občas přejít i do chůze. Nicméně ani nohám se nechce, takže poslední 2 kola mi trvají přes hodinu. O to větší je moje překvapení, když v posledním okruhu alespoň stahuju kolo zpět, co mi nadělil na začátku Hučkař. Zřejmě přepálený start a poslední 2 kola asi jenom šel.
Nakonec protínám cíl v čase 3:58:06. První maraton za mnou. První maraton ty vole! Hned za cílem se zastavím a vteřinku dvě stojím. Bolí mě nohy, ale žádné emoční vypětí se nekoná. Žádný vodopád slz a objetí s prvním člověkem, kterého potkám. Sednu si na obrubník, podám si ruku s časoměřičem a tím to hasne. Vlastně jsem o tom přemýšlel až dlouho po závodě, jestli jsem si všechny emoční výlevy spojené se sportem už nevybral v týmovém zápolení a teď při běhání to je už jenom o výkonu samotném. Z části to tak možná je a možná i to je důvod, proč mě to z městské zástavby táhne spíš do kopců a hor, kde si člověk nejen vychutná přírodu, ale během dlouhých vzdáleností mnohdy naváže se spoluběžcem pouto, které v těžkých chvílích během závodu vyvolá emoce úplně jiného rázu. Ono asi vůbec je pro mě běhání spíše o té cestě než pocitu v cíli, kdy je beztak člověk natolik otupělý, že myslí jen na sprchu a pivo. No ale kde jsem to byl...
 |
| Cíl - tvář zsinalá, takřka na umření |
...Jo, tak tímto je pro mě závodní sezóna zahájena, byť sem si to představoval spíše jako desítečku v Braníku než hned maraton, ale člověk nikdy neví.
Výsledný čas -
3:58:06,
55. ze
71
Výsledky -
Sokol Unhošť
Track -
Runkeeper
