Závratný půlmaraton na Lipně

- ,,No a pak se probíhá Stezkou koruny stromů."
- ,,Jasně, a dolů pojedete tobogánem."
- ,,Jak tobogánem, to je nějakej proběh stromama, ne?"
- ,,No, spíš 40 m vysoká rozhledna."
- ,,Blbost."

Měl pravdu ten chlapec. Nedělní část Salomon trail running cupu na Lipně měla v itineráří kromě 21 km, 1200 m převýšení i bonbonek v podobě výběhu na tuhle srandu. Pro kluka se strachem z výšek skvělá volba závodu. Doma ještě koukám na video z trasy, kde mi to zas taková hrůza nepřijde a spíš zkoumám, jaké bude počasí. V posledních dnech je ale v jižních Čechách spoleh na předpověd asi jako na odhad v opravně aut.

Cesta vlakem mi dává za pravdu. Když zrovna nemusím poslouchat německého spolucestujícího, který z Prahy do Budějovic doslova profuněl prvních 50 stránek 1984, je čas sledovat, jak se v nepravidelných intervalech za oknem střídá slunce, déšť a vítr stromy ohýbající. V Lipně vyřizuji registraci, v roli moderátora po chvilce váhání poznávám Standu Bartůška, dostávám první z mnoha Sněhulek a při závodě prcků oblékám pod triko ještě moiru.

Těsně před startem; pole position ani tentokrát nevyšlo

Po startu nás trať okamžitě žene pěkně do kopce, tělo se zahřívá a obavy o počasí jsou v tu ránu pryč. Na první sjezdovce se prokousávám startovním polem a v mírném seběhu si to šinu dál. První občerstvovačkou, nutno říct, že na 3. kilometru zbytečně brzkou, stejně jako většina ostatních probíhám a dostávám se pod další kopec. Následný výstup na hřeben trochu provází reminiscence na květnového Radegasta a jeho krpál na Pustevny. Po výživném výšlapu probíháme nádhernou, technickou hřebenovkou a sbíháme až dolů k řece. Podél Vltavy zvyšuju tempo a dostávám se někam k 5:20, což dává plánu s časem pod 2 hodiny reálné obrysy. Někde na 13 km dobíhám Jirku, kolegu z pražského ŠUTRu, a společně trochu zadýchaní kecáním dobíháme pod další sjezdovku. Tam už se nohám moc nechce, přesto Jirku trhám a pod Stezku se dostávám pořád v nadějném čase.

Zhruba 15. km, Jirka v zelené čapce se žene vstříc nevyzpytatelnému počasí

Následující pasáž bych nejradši přeskočil, ale pro úplnost reportu je třeba se o ní podělit. Asi tak do prvního patra je vše ok. Nicméně pak následuje cvak, nohy z tvarohu, pohled upřený mírně nad sebe, urputné držení se zábradlí a šnečí pochod směr vzhůru. Plán na pořízení vrcholových fotek je jednohlasně zamítnut na 2. poschodí a po posledním schodu se, pořád drže zábradlí, snažím co nejrychleji dostat pryč. Nohy se ale nějak nechtějí rozběhnout a já na téhle srandě ztratím téměř 10 minut.

Tady to bylo ještě  v pohodě

Stejnou porci minut mám i na to dostat se do cíle pro splnění vytyčeného cíle. S příslibem, že teď už je to jenom z kopce se řítím dolů, aby mi hlava při mírném stoupání o kilometr dál dala najevo, že dneska to nevyjde. Mírně nasrán se doplahočím do místa, odkud už je to doopravdy pouze z kopce. Nohám se už ale moc nechce ani směrem dolů. Proto volím variantu šetření kolen a seběh už jen tak ťapkám. Před sebou mám ještě 2 borce, se kterými sice tělo závodit odmítá, ale nohy je samy nějak doběhnou. V cílové rovince pak ještě nutný sprintík při odražení útoku zezadu, a potom už jen Standa Bartůšek hlásí naše jména.

Celkový čas nakonec 2:07:34, po korekci ve výsledkovce mě to vyšouplo z první stovky na 101. místo z 250 startujících, 21. v kategori M29 a 7. mezi babama. :-)

Neuvěřitelný Miloš Smrčka, fanoušek nejnosatějšího australského plavce a moje maličkost. Na 4. místo dopsaný Mulugeta Serbessa posunul všechny o jedno místo dolů

Organizace v rámci STRCe tradičně bezchybná a příjemná, budu se těšit v Říčanech!

Výsledky - https://docs.google.com/spreadsheet/

Track - http://runkeeper.com/

Hostýnská Osma aneb překvap játra vodou!

Jednou kdosi prohlásil: Den před závodem se klidně ožer, ale v týdnu před akcí udržuj zodpovědný režim. Obohaceni o toto moudro jsme se Smrkem ve středu loupli po deseti kouscích a po čtvrtečním bolehlavu jsme v pátek vyrazili z Prahy směr Valmez vstříc 3. ročníku Hostýnské osmy.

Závod začínáme pátečním cyklo-prologem ve stylu belgických pivních přeborů Liege-Bastogne-Liege (Valmez-Rajnochovice-Valmez), při kterém jsme se vydali vyřídit registraci, abychom trochu odbourali sobotní stres z časného vstávání a čekání ve frontě. Plán vyšel dokonale. Stres jsme odbourali natolik, že když v sobotu v 7:58 parkujeme, je čas jen na to určit si priority; stihnout start, protáhnout se anebo si zavázat boty? Volba padá na tkaničky, a tak jen zdálky slyšíme odpočítávání 3-2-1-start, které vypouští na trať přes 500 běžců na 65 kilometrů dlouhou pouť, při níž bylo třeba se popasovat s 3000 výškovými metry.

Až do první občerstvovačky někde na 15. kilometru se běží a jde krásně. Vyjma trochu zaspaného startu a famózní Držky v blátě (jehličí) v mém podání bylo o vzrušení nouze. Před výšlapem na Hostýn posílám Smrka vpřed, že prý ho, bera v potaz jeho pajdavé koleno, doženu v seběhu. A tak jsem ho na 7 hodin ztratil. Cestou na svatý vrch poprvé pociťuji absenci pořádného tréninku v kopcích, ale pořád jsme víceméně na začátku a výšlapy přeci jen nikdy nebyla moje silná stránka. 

I přes protrápený výšlap byl výhled na Hostýn parádní

Až po kontrolu na Obřanech se mi pádí zvesela, ale zhruba 4 kiláky před Ráztokou mě chytá únava, tělo najednou neví jak dál. Takže sedánek, rohlík, banán a tyčinka a po 10 minutách jsem jakž takž schopen pokračovat. 

Seběh do Ráztoky, hned po vyfocení fotky si tělo řeklo o pořádnou sváču

V Ráztoce využivám chvíli pro odpočinek, pokoutně balím do batohu půl banánu a horalky, kdyby náhodou, a vydávám se vzhůru směr Velá. Občerstovačka mi očividně prospěla, nožky šlapají jedna báseň, kontrolu míjím s úsměvem na tváři a těším se na polévku v Držkové. Pod hradem Loukov mě ale chytá břicho, a byť mi v tu chvíli byla příčina ještě neznáma, pro příště si budu pamatovat, že vypít za 35 km přes 5 l obyčejné vody mi neudělá moc dobře. Na hradě proto chvíli chytám lelky, dávám si kofolu, pak ještě jednu na cestu a s vědomím, že si z toho kdykoliv můžu udělat jen hezkou procházku pomalu razím dál. Sladká limča mi dělá dobře a do Držkové na 41. kilometru dobíhám ve svižném tempu. Na řadu přichází polévka, musli, pokec, odpočinek a další chyba při dolití vody místo iontáku do batohu.

Frmol na občerstovačce, jedné ze čtyř oáz na náročné trati

I přes pařák, kterému moc nepřidává ani můj slušivý černý úbor, se neflákám a přes kontrolu Pod Humencem až těsně pod Troják běžím. Na dohled mám dokonce i Martinu, se kterou jsme se míjeli první polovinu závodu. Nicméně před další kontrolou mě nadobro trhá a já dávám jí i jejím růžovým kompreskám vale. Kontrola na Trojáku mě povzbuzuje informací, že k dalšímu občerstvení je to ani ne 4 km. Sjezdovku dolů ještě seběhnu, ale jakýkoliv další pohyb včetně pokusu se napít je odměněn pouze jedním velkým ne. Dostávám morální podporu od pražského mix teamu Lochkov, ale ani to mi nezabrání, abych po 80 minutovém trápení na trase Troják-Tesák kdo ví proč zastavil u dětského hřiště asi 300 metrů před kontrolou, sedl si na kolotoč a neslyšel jindy toužebně očekáváný zvuk zvonce označující blízkost občerstvovací stanice. Když se na hřišti dostatečně vyřádím, dojdu na občerstovačku, vnitřně si dám pár facek a s překvapením zdravím Smrka, který po Obřanech přepl do komplet turistického módu a do cíle ho krom hrdosti vedla už asi jen finisherská čapka.

Dave spolu s kolegou vyrážejí, zatímco já si dávám druhou polévku, šnyt piva, hodně musli a hlavně konečně vylívám vodu z batohu a čepuju ionták. Po dobrých 15 minutách se vydávám na cestu, dole pod kopcem do sebe hážu poslední sušenku a jdu. Jdu, jdu čím dál rychleji, teprve v půli kopce zjišťuju, že už je to Čerňava a že mi do cíle chybí jen pár kilometrů. Obloha se halí do černa, chvíle před bouřkou mě nabíjí energií. Těsně pod vrcholem Čerňavy, kdy už provazy deště kropí zem, strkám mobil a tracker do batohu a těším se na sešup dolů. Bohužel rozedřená třísla v kombinaci s komplet mokrými kraťasy nedovolují běžet příliš ladně, a tak volím raději opatrnější sestup v potoce vody valící se dolů z kopce. Poslední stoupání závodu na Jehelník a dál na Kelčský Javorník téměř celé běžím, kopec nekopec. Cestou dolů sbíhám Smrka, který se i přes koleno napadrť prosakroval až do cíle. Posledních 5 kiláků jdeme i s dalším kolegou z Prahy sice šnečím tempem, ale bez nějakých výčitek. Na asfaltce kluky opouštím a vyzývám na závěrečný sprint borce přede mnou. Byl to kvalitní soupeř, leč nezmohl mě a já tak po 11 hodinách, 46 minutách a 53 vteřinách dokončuji svůj první velký závod. Celkově 144. z 273. dokončivších.

Organizace si nezaslouží nic jiného než 5 a půl pračky Whirpool, značky vítězů. Skvěle značená trať i občerstvovačky. Příští rok jasná volba na "snazší" variantě!:)

Výsledky - http://www.hostynskaosma.cz/results.html