Přes Motolské jamky 2014 : A já si nechám vytetovat **** na čelo!

To máte tak. Dlouho se těšíte na jeden z posledních závodů sezóny, kde se uvidíte se všemi známými a pokocháte pohledem na všechny ty Krupičky, Svobody a Holušy, abyste se týden předtím dozvěděli, že se neběží za 14 dní, ale už teď v neděli, den po svatbě vašeho bráchy. Když to teda ve tři ráno balím, v sobě různé poměry všech možných ionťáků, nemám na nedělní výběh moc pomyšlení.

V 11 mi volá Smrk, jestliže teda jako jdu, na což nejsem schopen artikulovaně odpovědět, takže jen něco zamumlám a ve 12:05 sedím v autobuse směr Motol. Cestou mě ještě čeká malé intermezzo s revizorem, který mě se slovy: ,,Jo tak vy jedete na závod...jo a v běhání...no tak běžte", vyhazuje s 3 dny prošlou opencard z busu. Což je na jednu stranu fajn, nicméně posledních pár zastávek musím doběhnout, abych vůbec stihl start.

Na místě pak rychlá zdravice se všemi známými, včetně dlouho neviděné a na poslední chvíli se na to vykašlající Zuzky. Rozcvičce moc nedávám, jsem rád, že jsem rád. Trochu mě začíná bolet hlava, snídani nahradilo jedno nedojedené jablko a nepřidává mi ani pořádně zesílený hlas Standy Bartůška. Start posunutý na 13:00 mi nakonec přichází vhod, počasí taky přeje, a tak se po chvíli stavím s dalšími, téměř 300 závodníky, na trať čítající 4x2km kola ukrývající v sobě nějaké to převýšení. Vzhledem k vývoji událostí úplně zapomínám na původní strach o boty, které se za dobu mého běhání ze solidních trailovek proměnili v prvotřídní sliky, což v konfrontaci s vlhkou golfovou trávou vzbuzovalo obavy. S Kubou se stávíme na chvost startovního pole, Smrk kdesi vepředu s pár metrovým odstupem za těmi nejlepšími.

Nevypadá to, ale počasí se docela vyvedlo

Startér to odpálí a mně nezbývá než vyrazit. V prvním mírnějším stoupání mě v bříšku začíná pálit včerejší paní Slivovice. To mě při vzpomínce na písničku o vytetování si jistého ornamentu na čelo rozesměje a song si broukám celý závod. Boty nad očekávání drží, trať je ve skvělém stavu; po závodě mi Smrk říká, že se oproti loňsku udělalo pár změn, které zredukovaly pády a rozbahněná místa. V závěrečném výběhu každého kola stojí Zuzka, což přidává na motivací to úplně neflákat.

Model s kšiltem dozadu se myslím povedl

Už na konci 2. okruhu mě předbíhá pozdější vítěz Milan Kocourek, ve třetím pak mám možnost zblízka sledovat techniku Roberta Krupičky a dalších. Největší nakládačku mi pak uštědří v závěrečné rovince předposledního kola nejrychlejší žena Pavla Schorná. To mě dostatečně zahanbí a nakrkne, takže v posledním kole přeci jen trochu zaberu a získávám k dobru ještě pár pozic, byť v celkovém hodnocení to moc znát není. V závěrečném kopci ještě šmikám posledních pár borců a rozběhnut ještě zkouším zasprintovat o jednu pozici. Ve výsledcích je kolega se stejným časem sice nade mnou, já si ale parádně, neubrzdíc sprint, v cílovém prostoru nabíjím hubu.

Nakonec je z toho další výsledek někde za polovinou výsledkové listiny, tentokrát si ale napíšu omluvenku a natvrdo a bez výmluv to bude v neděli v Kunraticích.

Výsledný čas - 39:44, 173. z 281

Výsledky - https://docs.google.com/spreadsheet/

Lesní běh Říčany: Zmar nad zmar

Do Říčan jsem přijel s jasným cílem vylepšit výsledek z loňského roku, kdy jsem si kvůli nevyspání a následném výbuchu ve druhém kole podával ruce s ostatními v prestižní kategorii Last 10. Letos jsem se o nějaký ten naběhaný kilometr zkušenější do Říčan opravdu těšil. Zdejších 11 km schovává oněch proklamovaných 400 m převýšení ve třech menších vršcích, zbytek je praktiky pořád z kopce. Počasí bylo pro běhaní jak dělané, trať víceméně suchá, nakonec ani posunutý start o 25 minut nevadil.

Konsternovaný pohledem na jasného dvojníka Stevea Buscemiho mi uniká odpočítání a po výstřelů ze startovní pistole (podle zvuku spíš pistolky), se nás na trať hrne včetně dam a pětkařů něco přes 200. V prvním kole využívám znalosti trati a před stoupáními se vždy snažím trochu pošetřit. Výběhy, jak se později ukázalo, bylo jediné světlejší místo mého výkonu. Pan Časomíra na kótě 4,5 km mi hlásí něco přes 22 minut, plán s časem kolem 50 minut se tak začíná pomalu bortit. V posledním výběhu prvního kola ještě odvracím ostudu předběhnutím slečny z TJ Stodůlky a zatímco ona se jde občerstvit do cíle, já pádím na druhý okruh.

V něm je přeci jen cítit, že vyjma intervalů ve čtvrtek jsem 2 týdny vůbec neběhal. Chybí rychlost a trochu se peru i s technikou. Na druhou stranu se nedá říct, že by se mi běželo úplně blbě, nohy i bez řádných tréninkových dávek docela slušně šlapaly, problémem se k mému zklamání ukázala totální absence závodnického ducha. Běžel jsem si to svoje, nic moc mě nebolelo, na kontě předběhnutých ve 2. kole se vyjímala velká nula a já si místo zrychlení v hlavně maloval, jak se tady za to na blogu seřvu. Naštěstí někde na 8. km dobíhám větší skupinku, přes kterou se v táhlém seběhu postupně prokousávám a posouvám tak výsledný propadák alespoň o 10 míst vzhůru. Korunu pak nepříliš povedenému vystoupení nasadila cílová rovinka a můj neposlušný žaludek. Dilema zda přejít do chůze nebo ohodit diváky rozlouskla moje solidarita, a tak jsem ve finiši kromě respektu všech přítomných ztratil i jednu vydobytou pozici.

Říčany mi tedy ani napodruhé nepřinesly nijak velkou radost, navíc rozpočet města asi tentokrát směřoval do voleb a na pozávodní tombolu se tentokrát nedostalo :). Teď nezbývá nic jiného než najít ztracený smysl pro závodění a trochu se vyšvihnout z pozic v 2. polovině startovního pole. Jak říká Pepik Hnátek: ,,Když ostře potrénujem, na jaře budeme v klidnym středu". Tak pokud to bude v listopadu v Motole a alespoň v první třetině, tak to bude fajn.

Výsledný čas - 55:28, 79. ze 140

Výsledky - https://docs.google.com/spreadsheet/

Pohled na ty úspěšnější, Robert Krupička zaostal za svým vlastním rekordem trati o 38 vteřin

Závratný půlmaraton na Lipně

- ,,No a pak se probíhá Stezkou koruny stromů."
- ,,Jasně, a dolů pojedete tobogánem."
- ,,Jak tobogánem, to je nějakej proběh stromama, ne?"
- ,,No, spíš 40 m vysoká rozhledna."
- ,,Blbost."

Měl pravdu ten chlapec. Nedělní část Salomon trail running cupu na Lipně měla v itineráří kromě 21 km, 1200 m převýšení i bonbonek v podobě výběhu na tuhle srandu. Pro kluka se strachem z výšek skvělá volba závodu. Doma ještě koukám na video z trasy, kde mi to zas taková hrůza nepřijde a spíš zkoumám, jaké bude počasí. V posledních dnech je ale v jižních Čechách spoleh na předpověd asi jako na odhad v opravně aut.

Cesta vlakem mi dává za pravdu. Když zrovna nemusím poslouchat německého spolucestujícího, který z Prahy do Budějovic doslova profuněl prvních 50 stránek 1984, je čas sledovat, jak se v nepravidelných intervalech za oknem střídá slunce, déšť a vítr stromy ohýbající. V Lipně vyřizuji registraci, v roli moderátora po chvilce váhání poznávám Standu Bartůška, dostávám první z mnoha Sněhulek a při závodě prcků oblékám pod triko ještě moiru.

Těsně před startem; pole position ani tentokrát nevyšlo

Po startu nás trať okamžitě žene pěkně do kopce, tělo se zahřívá a obavy o počasí jsou v tu ránu pryč. Na první sjezdovce se prokousávám startovním polem a v mírném seběhu si to šinu dál. První občerstvovačkou, nutno říct, že na 3. kilometru zbytečně brzkou, stejně jako většina ostatních probíhám a dostávám se pod další kopec. Následný výstup na hřeben trochu provází reminiscence na květnového Radegasta a jeho krpál na Pustevny. Po výživném výšlapu probíháme nádhernou, technickou hřebenovkou a sbíháme až dolů k řece. Podél Vltavy zvyšuju tempo a dostávám se někam k 5:20, což dává plánu s časem pod 2 hodiny reálné obrysy. Někde na 13 km dobíhám Jirku, kolegu z pražského ŠUTRu, a společně trochu zadýchaní kecáním dobíháme pod další sjezdovku. Tam už se nohám moc nechce, přesto Jirku trhám a pod Stezku se dostávám pořád v nadějném čase.

Zhruba 15. km, Jirka v zelené čapce se žene vstříc nevyzpytatelnému počasí

Následující pasáž bych nejradši přeskočil, ale pro úplnost reportu je třeba se o ní podělit. Asi tak do prvního patra je vše ok. Nicméně pak následuje cvak, nohy z tvarohu, pohled upřený mírně nad sebe, urputné držení se zábradlí a šnečí pochod směr vzhůru. Plán na pořízení vrcholových fotek je jednohlasně zamítnut na 2. poschodí a po posledním schodu se, pořád drže zábradlí, snažím co nejrychleji dostat pryč. Nohy se ale nějak nechtějí rozběhnout a já na téhle srandě ztratím téměř 10 minut.

Tady to bylo ještě  v pohodě

Stejnou porci minut mám i na to dostat se do cíle pro splnění vytyčeného cíle. S příslibem, že teď už je to jenom z kopce se řítím dolů, aby mi hlava při mírném stoupání o kilometr dál dala najevo, že dneska to nevyjde. Mírně nasrán se doplahočím do místa, odkud už je to doopravdy pouze z kopce. Nohám se už ale moc nechce ani směrem dolů. Proto volím variantu šetření kolen a seběh už jen tak ťapkám. Před sebou mám ještě 2 borce, se kterými sice tělo závodit odmítá, ale nohy je samy nějak doběhnou. V cílové rovince pak ještě nutný sprintík při odražení útoku zezadu, a potom už jen Standa Bartůšek hlásí naše jména.

Celkový čas nakonec 2:07:34, po korekci ve výsledkovce mě to vyšouplo z první stovky na 101. místo z 250 startujících, 21. v kategori M29 a 7. mezi babama. :-)

Neuvěřitelný Miloš Smrčka, fanoušek nejnosatějšího australského plavce a moje maličkost. Na 4. místo dopsaný Mulugeta Serbessa posunul všechny o jedno místo dolů

Organizace v rámci STRCe tradičně bezchybná a příjemná, budu se těšit v Říčanech!

Výsledky - https://docs.google.com/spreadsheet/

Track - http://runkeeper.com/

Hostýnská Osma aneb překvap játra vodou!

Jednou kdosi prohlásil: Den před závodem se klidně ožer, ale v týdnu před akcí udržuj zodpovědný režim. Obohaceni o toto moudro jsme se Smrkem ve středu loupli po deseti kouscích a po čtvrtečním bolehlavu jsme v pátek vyrazili z Prahy směr Valmez vstříc 3. ročníku Hostýnské osmy.

Závod začínáme pátečním cyklo-prologem ve stylu belgických pivních přeborů Liege-Bastogne-Liege (Valmez-Rajnochovice-Valmez), při kterém jsme se vydali vyřídit registraci, abychom trochu odbourali sobotní stres z časného vstávání a čekání ve frontě. Plán vyšel dokonale. Stres jsme odbourali natolik, že když v sobotu v 7:58 parkujeme, je čas jen na to určit si priority; stihnout start, protáhnout se anebo si zavázat boty? Volba padá na tkaničky, a tak jen zdálky slyšíme odpočítávání 3-2-1-start, které vypouští na trať přes 500 běžců na 65 kilometrů dlouhou pouť, při níž bylo třeba se popasovat s 3000 výškovými metry.

Až do první občerstvovačky někde na 15. kilometru se běží a jde krásně. Vyjma trochu zaspaného startu a famózní Držky v blátě (jehličí) v mém podání bylo o vzrušení nouze. Před výšlapem na Hostýn posílám Smrka vpřed, že prý ho, bera v potaz jeho pajdavé koleno, doženu v seběhu. A tak jsem ho na 7 hodin ztratil. Cestou na svatý vrch poprvé pociťuji absenci pořádného tréninku v kopcích, ale pořád jsme víceméně na začátku a výšlapy přeci jen nikdy nebyla moje silná stránka. 

I přes protrápený výšlap byl výhled na Hostýn parádní

Až po kontrolu na Obřanech se mi pádí zvesela, ale zhruba 4 kiláky před Ráztokou mě chytá únava, tělo najednou neví jak dál. Takže sedánek, rohlík, banán a tyčinka a po 10 minutách jsem jakž takž schopen pokračovat. 

Seběh do Ráztoky, hned po vyfocení fotky si tělo řeklo o pořádnou sváču

V Ráztoce využivám chvíli pro odpočinek, pokoutně balím do batohu půl banánu a horalky, kdyby náhodou, a vydávám se vzhůru směr Velá. Občerstovačka mi očividně prospěla, nožky šlapají jedna báseň, kontrolu míjím s úsměvem na tváři a těším se na polévku v Držkové. Pod hradem Loukov mě ale chytá břicho, a byť mi v tu chvíli byla příčina ještě neznáma, pro příště si budu pamatovat, že vypít za 35 km přes 5 l obyčejné vody mi neudělá moc dobře. Na hradě proto chvíli chytám lelky, dávám si kofolu, pak ještě jednu na cestu a s vědomím, že si z toho kdykoliv můžu udělat jen hezkou procházku pomalu razím dál. Sladká limča mi dělá dobře a do Držkové na 41. kilometru dobíhám ve svižném tempu. Na řadu přichází polévka, musli, pokec, odpočinek a další chyba při dolití vody místo iontáku do batohu.

Frmol na občerstovačce, jedné ze čtyř oáz na náročné trati

I přes pařák, kterému moc nepřidává ani můj slušivý černý úbor, se neflákám a přes kontrolu Pod Humencem až těsně pod Troják běžím. Na dohled mám dokonce i Martinu, se kterou jsme se míjeli první polovinu závodu. Nicméně před další kontrolou mě nadobro trhá a já dávám jí i jejím růžovým kompreskám vale. Kontrola na Trojáku mě povzbuzuje informací, že k dalšímu občerstvení je to ani ne 4 km. Sjezdovku dolů ještě seběhnu, ale jakýkoliv další pohyb včetně pokusu se napít je odměněn pouze jedním velkým ne. Dostávám morální podporu od pražského mix teamu Lochkov, ale ani to mi nezabrání, abych po 80 minutovém trápení na trase Troják-Tesák kdo ví proč zastavil u dětského hřiště asi 300 metrů před kontrolou, sedl si na kolotoč a neslyšel jindy toužebně očekáváný zvuk zvonce označující blízkost občerstvovací stanice. Když se na hřišti dostatečně vyřádím, dojdu na občerstovačku, vnitřně si dám pár facek a s překvapením zdravím Smrka, který po Obřanech přepl do komplet turistického módu a do cíle ho krom hrdosti vedla už asi jen finisherská čapka.

Dave spolu s kolegou vyrážejí, zatímco já si dávám druhou polévku, šnyt piva, hodně musli a hlavně konečně vylívám vodu z batohu a čepuju ionták. Po dobrých 15 minutách se vydávám na cestu, dole pod kopcem do sebe hážu poslední sušenku a jdu. Jdu, jdu čím dál rychleji, teprve v půli kopce zjišťuju, že už je to Čerňava a že mi do cíle chybí jen pár kilometrů. Obloha se halí do černa, chvíle před bouřkou mě nabíjí energií. Těsně pod vrcholem Čerňavy, kdy už provazy deště kropí zem, strkám mobil a tracker do batohu a těším se na sešup dolů. Bohužel rozedřená třísla v kombinaci s komplet mokrými kraťasy nedovolují běžet příliš ladně, a tak volím raději opatrnější sestup v potoce vody valící se dolů z kopce. Poslední stoupání závodu na Jehelník a dál na Kelčský Javorník téměř celé běžím, kopec nekopec. Cestou dolů sbíhám Smrka, který se i přes koleno napadrť prosakroval až do cíle. Posledních 5 kiláků jdeme i s dalším kolegou z Prahy sice šnečím tempem, ale bez nějakých výčitek. Na asfaltce kluky opouštím a vyzývám na závěrečný sprint borce přede mnou. Byl to kvalitní soupeř, leč nezmohl mě a já tak po 11 hodinách, 46 minutách a 53 vteřinách dokončuji svůj první velký závod. Celkově 144. z 273. dokončivších.

Organizace si nezaslouží nic jiného než 5 a půl pračky Whirpool, značky vítězů. Skvěle značená trať i občerstvovačky. Příští rok jasná volba na "snazší" variantě!:)

Výsledky - http://www.hostynskaosma.cz/results.html

Radegastova výzva: 24 hodin nahoru a dolů pro dobrou věc!

Původně psáno pro Rungo.cz, proto ten perexovitý úvod.

Na 250 běžců se třetí květnový víkend sešlo v Trojanovicích u Frenštátu pod Radhoštěm, aby po Perunovi a jeho skymarathonu oslavili dalšího pohanského boha. Radegastova výzva, 1. ročník ultra trailového závodu věnovanému nadaci Haimaom podporující transplantace kostní dřeně, je 24 hodinový štafetový závod tříčlenných týmu. Závod, jehož výsledek předčil naše očekávání.

Z podmračené Prahy se s týmovým parťákem Davidem vydáváme na deštem zmítanou Moravu, kde nás čeká 24 hodin potu, bahna, mlhy a jednoho vydatného stoupání. Po přespání u Davida ve Valašském Meziříčí dorážíme v předstihu na start, procházíme registrací a vydáváme se zabrat vhodné místo ke spaní v přilehlé tělocvičně, která k panujícím podmínkám nabízela vhodnější zázemí než stan na louce. Seznamuji se s 3. členem týmu, domácím Martinem, napůl si dáváme jedno předstartovní pivo a po určení pořadí výběhů se vydáváme zpět na start.

Přesně ve 12:00 starosta Frenštátu vypouští závodníky z 84 týmů na trať vstříc 10,5 km trati, 500 m stoupání a 24 hodinové stopáži. S Martinem se schováváme v chatě Koksař, která nám po celou dobu závodu perfektně sloužila jako jídelna, ohřívárna a v pozdější části závodu i jako noclehárna. Hned v prvním kolem přichází menší problém. Neodhadneme Davidovo tempo a na předávce, kam náš kapitán přibehl jako druhý za 57 minut, nabíráme drobné zpoždění zaviněné čekáním na předání čipů. S vědomím, že na nějaké přední umístění stejně nemyslíme, hazíme trable za hlavu a jedeme se dolů převléct – David do suchého, já do závodního. Těsně po 2. hodině odpolední na mě poprvé přichází řada. Asfaltku až pod sjezdovku bez nějakých problému celou vybíhám, stoupák na Pustevny je sice náročný, ale čerstvost nohou nepřipouští jakoukoliv únavu. Za 33 minut jsem nahoře a těším se na svou silnou stránku – seběh. Probíhám rozbahněnou trasou a začínám pociťovat tahání v břiše. Zkouším ro rozdýchávat, ale ze zkušenosti tuším, že to bude problém. Nakonec místo sprintu směrem dolů musím co 100 metrů zastavit a protáhnout úpony v břiše. Prvním kolem se protrápím za 1:12 h, což se vzhledem k vývoji věcí příštích dá brát jako zběsilé tempo.

Zapnout trackery, zkontrolovat hůlky a jdeme na to!

Po prvním prostřídání jsme se rozhodli, že podobně jako některé týmy zvolíme taktiku 2 okruhů za sebou pro každého běžce. V našem případě to bylo hlavně kvůli prochladnutí při čekání na svůj výběh. S větší pauzou je manévrovací prostor pro spánek, sprchu a proschnutí věcí. S Martinem se domlouváme, že pro zachování co nejlepšího výkonu se prostřídáme stylem já-ty-já-ty, přeci jen 2 kola za sebou by pro nás méně trénované byli už trochu utrpením. David mezitím skvělými časy posouvá náš tým směrem vzhůru a po 5. kole se držíme na neuvěřitelném 6. místě. Můj druhý úsek byl pocitově mnohem lepší. Nahoru jsem se sice vydrápal za bídných 38 minut (co bych za to v dalších kolech dal!), ale dolů jsem do toho prásknul a zakončil to svým celkově nejrychlejším kolem - 1:10 h. Předávám Martinovi na 8. místě a jdu si odpočinout do chaty. Dávám si guláš, malé pivo a tyčinku. Před třetím kolem se necítím nijak špatně, ale čeká mě nejhorší výstup. Asfaltovou část opět zbytečně celou běžím, pod kopcem jsem zakyselený a nohám se vůbec nechce. Ve výstupu mě předbíhá jeden závodník za druhým. Snažím se uklidňovat tím, že je třeba dohoním v seběhu, ale jsou to jen plané naděje. Nahoře jsem úplně mrtvý a mám co dělat se rozeběhnout. Nakonec se chytám Míši z SK Fighter Inside, kteří nakonec skončili pátí v mixech a se kterou jsem doběhl až do cíle. Trochu negentlemansky jsem ji nechal celou dobu vést a uklidňoval se tím, že jí alespon trochu svítím skrze hustou mlhu na cestu. V cíli jsem překvapivě za ne tak úplně hrozných 1:29h, ještě jednou poděkuji Míše a předávám Davidovi na 13. místě. S Martinem jedeme dolů do tělocvičny se trochu prospat a zregenerovat.

Foto 1. kola, úsměv byl tehdy ještě na místě

Po 2 a půl hodinách spánku se vydávám zpět nahoru, relativně odpočatý a zvědavý, co s pořadím udělaly Davidovy nadupané nohy. Jsme zpět na 6. místě a já si říkám, co se mnou bude chudák Dave dělat na Beskydské 7. Čtvrté i páté kolo jsou jak přes kopírák. Asfaltku už většinou jdu svižnou chůzí, abych nohy připravil na výstup. Ten sice jdu velice pomalu, ale bez zastávek, nahoře už jsem vždy za víc jak 40 minut. Dolů už to sice taky není, co na začátku, ale pořád se do cíle nějak skutálím. Časy 1:33h a 1:31h sice nejsou nijak slavné, ale spolu s Martinovými skvělými výšlapy nahoru předáváme Davidovi na 10. místě.

Noční čekání na start

Celé 5. kolo jsem se těšil na 3 hodinovou pauzu, která mě čekala před dalším kolem. Ovšem změna taktiky zpět na střídání po jednom kole a především Martinův podvrtnutý kotník jsou proti. Rychle polévku, namazat nohy, Chimpanzee s řepou a po hodinové pauze znovu na start. S vědomím, že určitě půjde o poslední okruh se snažím si trasu užít. Příroda je krásná, bohužel ani napošesté se nahoře nedočkám panoramat, mlha je proti. Nahoru to bylo pocitové dobré, ale časově bída. Po 50 minutovém výšlapu se naposled loučím s Pustevnami, konečně aspon očkem hodím po Libušínu a dolů se to snažím prát, co to jde. Kilometr před cílem dokonce předbíhám člena FCB StarsHollow Frenštát p. Radhoštěm a posouvám nás na 8. místo. Jsou 2 hodiny do konce a my už tušíme, že s Davidem na trati se můžeme posunou jen výš. V chatě mi pak Martin oznamuje, že se kousne a pokusí se urvat v poslední hodině alespoň půl kola, které možná bude hrát roli. Svědomitě do sebe nacpe celou lékárnu, poctivě to zapije pivem, dá si frťana a je připraven. Po poslední předávce pak nahoru vysprintoval za neuvěřitelných 35 minut a my věděli, že jsme pro úspěch udělali maximum.

Po prvotních plánech s umístěním v první třetině startovního pole je konečné 7. místo fantastickým výsledkem, pro kluka z Prahy jsou zdejší kopce přece jen pořádná porce. I za Martina si ale troufnu říct, že konečný výsledek je zásluhou především Davidových skvělých časů, který například svoje 6. a 7. kolo zaběhl za 1:03h, respektive 1:01h.

Kromě mých dvou týmových parťáků se sluší poděkovat celému organizačnímu týmu, který připravil skvělé zázemí a spolu s přátelskou obsluhou chaty Koksař se o nás po celých 24 hodin výborně starali a popřál hodně štěstí nadaci Haimaom, pro kterou běžci a fanoušci vybrali více než 10 000 kč. Díky moc a za rok na viděnou!