Strč STRC skrz KRNAP

Hned na začátek, ať to máme z krku. Já vím, já vím. Není to zrovna nejnápaditější titulek, ale moje jazykolamné choutky si o tohle říkaly už 2 roky, takže bude pro všechny lepší, když si to odbudeme tady a teď a nebudeme se v tom nějak zbytečně šťourat. Dík.

První srpnový víkend měl být původně ve znamení treku na východ, ale pro neúčast jsme nakonec obdivování gruzínských biotpů posunuli na příští rok. A tak se vyskytla možnost v tento tradiční trailový termín zúčastnit se nějakého toho hopsání po horách, včetně lákavého zopakování si Hostýnské osmy. Nakonec ale z logistických důvodů padla volba na novou záležitost v rámci Salomon Trail Running Cupu - SkyMaraton v Krkonoších. No maraton. On to ani maraton nebyl. Jen nějakých 47 km. A k tomu 2700 m převýšení. Jo a prý se podařilo natrefit na nejteplejší víkend v roce. No prostě nuda nuda šeď šeď.

Na začátku července dostalo moje běžecké ego asi zatím nejsilnější ránu, když mě na letní klasice Dvě kola při zdi skoro o minutu dal i brácha, byť v plném tréninku na 1/2 ironmana. To vyústilo v poctivé červencové objemy a opravdovou těšitbu na sobotní závod.

V pátek na večer vyrážíme s Vojtou a Filipem vstříc Vrchlabí, kde máme skze airbnb.cz domluveno ubytování. Cestou sice ve spalujícím horku propotíme tři košile, ale to už nás na zahradě vítá pan domácí, který jako by z oka vypadl Danu Blizerianovi. Dobře, možná až na ty "děvky a blackjack" a trochu pupek. Po ubytování se rozhodneme vyrazit do centra trochu uvolnit předstartovní nervozitu nějakým tím ionťákem. Po naučné výpravě centrem Vrchlabí parkujeme U Špeku, ze kterého za chvíli kvapíkem vytancujeme obklopeni několika místňáky, že "tady dnes slaví Ríša" a tady jako že ne. Nakonec v Gurmánovi dáváme rychle dvoje Svijany a kolem jedenácté už ležíme v posteli.

Vedro ale nepolevuje ani v noci, a tak se převaluju v posteli sem a tam a v pět ráno na spánek rezignuju úplně. Do budíku v 6:15 se jen tak válím, ale necítím se nevyspalý, takže s radostí přijímám hrnek čaje ráno k snídani od pana domácího. Měl jenom zelený, což se ukázalo jako dobrá volba na můj tradičně rozbouřený předstartovní žaludek. Píšu si! Po vyřízení formalit se s díky loučíme a šineme si to směr Špindl, kde to už na parkovišti u startu žije a vypadá to na velmi solidní účast. Potkáváme se Simonou, a protože kluci i ona jdou krátkou, přeskupujeme obsazenost auta. Rozcvičku moc nepřeháním - prvních 15 km je do kopce, takže prostor na pořádné zahřání určitě bude. Místo toho mažu exponovaná místa, plním batoh vodou a svačinou a pomalu se řadím na start.

Startík

Popřejeme si s klukama hodně štěstí a po výstřelu nás to hned žene nahoru na Harrachovu skálu. Prvních deset kilometrů máme s krátkou trasou společné, takže na cestách je trochu těsno a nejednou se někdo napíchne na okolo běžícího hůlkaře. V duchu sice proběhnou nějaké nadávky, ale kdybych jen tehdy věděl! Naštěstí stoupání rychle roztrhá pole, navíc prudší úseky už se i jdou, takže místa je po chvilce dost. Jdeme a běžíme sice ve stínu lesa, nicméně teplota je i tak v 9 ráno pořádně nad 30°C. Člověk si ale každým krokem vychutnává parádní trail, který navíc po chvilce přechází v krásně technický seběh plný kořenů. Ten se po pár kilometrech mění v regulérní cestu, která nás dovede až na Dolní Mísečky k první občerstvovačce. Doplňuju vodu a vím, že teď to až na Labskou bude jen do kopce. Na 10. km se odpojuje krátká trasa, která jde pořád ostře do kopce, zatímco my na dlouhé si užíváme jen mírně stoupající traverz,

Po pár stovkách metrů vybíháme z lesa a před námi se nahoře i dole rýsuje fantastický výhled. Nad námi se tyčí náš nejbližší cíl Kotel a pod sebou vidíme rozprostírající se Dolní Mísečky. Klikatící se cestička nám tohle panorama nabídne ještě několikrát a kdyby nebylo vedro jako blázen, tak by člověk i chvíli postál a kochal se. Ale horko je opravdu neúprosné a já chci být co nejrychleji zase ve stínu. Šněruju nahoru na Kotel a když už jsme v příjemné výšce, trasa trochu odbočí a my si tak musíme několik výškových metrů zase přidat. Navíc v klesající odbočce si rozbíjím hubu a koleno, naštěstí to není nic vážného, jen z nedobře těsnícího hydrovaku mi vytéká většina vody.

Nádhera (zdroj Trailrun)

Nad Dvořačkami se napojujeme na červenou a už na jisto míříme k Labské. Na pořádně peprném traverzu na nás zprava pálí slunce, jak jen může. Což o to, člověk by se i napil, kdyby bylo z čeho. Uklidňuju se, že občerstvovačka na Labské je blízko a tam se nacpu melounem, až prasknu (ach já bláhový!). Začínám být z toho slunce trochu malátný a nejde se mi vůbec dobře. Navíc mě pořádně prudí pán v sandálích, co přebíhá od jednoho závodníka k druhému a ptá se, jak to jde. Své vystoupení zakončí etudou na téma "Teď jsem tady viděl tááákovouhle zmiji", přičemž ukazoval asi metr ode mě a ruce a měl roztažené jak na soutěží Kdo chytil největší rybu. Nejjednodušší by asi bylo kopnout do vrtule a zmizet za tím zeleným pahorkem, ale slunce mi kromě sil asi vysálo i rozum. Když není voda, mělo by se alespoň posvačit, ale neprůstřelný argument, že svačina je v batohu a batoh zavřený na zádech, a tím se přece nebudeme zdržovat mi v tu chvíli asi přišel natolik relevantní, že jsem se vyčerpán vařil ještě dobrých 10 minut. Nakonec přehřátý rozum vypínám, vytahuju banán, ten jako lusknutím prstů začně fungovat a za chvíli jsem na Labské.

Tady to smažilo neuvěřitelné, ale ty výhledy! (zdroj Trailrun)

S vidinou první velké občerstvovačky pomalu vyndavám příbory a ubrousek k velkolepé hostině, abych za Labskou našel chlápka, jak pendluje mezi bystřinou a, no on vlastně ani stolek neměl, kamenem, na kterém vyskládával ionťák. K tomu trochu soli a nazdar. V tu chvíli jsem byl trochu naprdnut, ale s odstupem času jsem se rozhodl, že nebudu ufňukánek a že mi to nějak nevadí.

Chodníček (zdroj Trailrun)

Chvíli se chladím, prásknu gel a vyrážím vstříc dlouhému seběhu až na Medvědí boudy. Jde to o poznání líp, i když všudypřítomné kamenné schody a cesty nejsou můj nejoblíbenější běžecký povrch. Ale zase vypadají hezky. Tak nějak bezmyšlenkovitě si běžím, gel funguje na plné obrátky a já stahuju jednoho běžce za druhým. Čas od času se zastavím u potůčku, namočím čapku, ochladím se a zase pádím dál. Skoro pořád se dá běžet, užívám si skvělou trať a za chvíli jsem na dřevěných "chodníčcích" vedoucích k Estebanovým boudám. Vybíhám na asfaltku a už je přede mnou občerstvovačka u Eustachových bud. Moc se nezdržuju, stejně není u čeho, a pádím dolů. Těsně před odbočkou do lesa ještě naruším jedno svatební foto u Erle...Jo Erlebachovy boudy to jsou! Mno nic, popojedem.

Ertepleho boudy, nebo tak nějak (zdroj Trailrun)

Následuje seběh po žluté po dalším perfektním trailu (kolikátém už?). Ťape se mi pořád až překvapivě dobře, a tak na protějším svahu po očku kontroluju traverz, po kterém zanedlouho poběžím. U Boudy u Bílého Labe se profil rychle zlomí a já jdu po dlouhé době do chůze. Zhruba 2km stoupání mi ale velice chutná a v dobrém rozmaru si otevírám gumové méďy. Dlabu želatinové chlupáče a za chvíli se cesta láme opět - směrem dolů. Na dlouhém seběhu už trochu cítím rozbolavělé klouby a svaly, ale není to nic hrozného. Od Labské jsem šmiknul spoustu běžců a cítím, že by to dnes mohlo být dobré i výsledkově.

Seběh z Kozích hřbětů, kotníky třeste se! (zdroj Trailrun)

Trochu krize přichází v první části stoupání na Kozí hřbety, ale to řeší chvilkový posez a pokec na kládě a jakmile zaleze sluníčko za mrak, zvedám se a strojovým tempem se jde nahoru. Každé stoupání naštěstí nemusí končit až na vrcholu, takže na rozcestí mě organizátor označkuje, že jsem si nezkrátil trať a já sbíhám/scházím zpátky na asfaltku. kde chvilkově soucítím s těmi, které cesta nahoru teprv čeká. Já otáčím na zelenou a valím dolů až pod highlight dnešního závodu - sjezdovku Stoh.

Stoh

Zimním sportům úplně neholduju, takže pojmy jako nejprudší sjezdovka v ČR mě nechávají docela chladným. Nicméně Stoh se přede mnou tyčí jako onen proslulý, mohutný daněk Lopatáč a z nás dvou mám ke skonu rozhodně blíž já. Poprvé taky koukám na čas - pod Stohem jsem za 6:02h, což není čas, o kterém by se učilo ve školách, ale já jsem spokojený. Přede mnou je "jen" 8 km a i kdybych je šel třeba hodinu a půl (ha! kéž by), tak to pořád vydá na umístění v první stovce. Už v první, mírnější, části stoupání cítím, že tohle neznám, a že mi to nebude chutnat. Na žádném závodě jsem ještě sjezdovky neabsolvoval a je to pro mě něco nového a nepříjemného. Všechny běžecky vydobyté pozice teď ztrácím pod náporem hůlkařů, kteří si jdou, jako by se nechumelilo. Mno, k chumelení mělo počasí opravdu daleko, slunce pražilo jak divé a můj posun vzhůru vypadal jako 30 m - stop - 30 m - stop. To se na 800m stoupání trochu protáhne. Ale nakonec se nahoru vyškrábu ještě tak nějak rozumně a traverzem se začnu přesouvat pod druhou sjezdovku. V seběhu mi najednou volá Smrk. Kouknu na čas a zhrozím se, že už teď dokončil Hostýnku. Na truc mu to típám a svalím se pod posledním stoupáním. Ty 3 kilometry z "pod Stohu" mi trvaly skoro hodinu.

Pod Stoh

Před sebou mám 1,7 km sjezdovky nahoru a 3 km seběhu. Čas zatím 6:58h. Nemá cenu to nějak romanticky rozepisovat. Taktika 30 m - sednout a opakovat se na téměř 2km stoupání protáhla opravdu hodně. Nahoře dostanu povzbuzení v podobě čerstvé vody a dolů se už jen skutálím. Místy i doslova, protože na jinak asi nejhezčí cestě - krásně pojmenované Mechová pěšinka - si stejně krásně podruhé nabíjím hubu. Pak už jenom seběh sjezdovky a cíl.

Čas 8:41:46 a místo hluboko v druhé polovině. Těžko říct, 40 km vcelku slušných a pak výbuch. Po závodě jsem si myslel, že už mě na běhy po sjezdovce nikdo nedostane, ale asi pořídím hole a dám tomu ještě šanci.

Cestou zpátky se vezu s Karlem a Pavlem z iThinkBeer, probíráme sezónu a oba mě lákají na Baroko maraton. Ale já už se těším na podzimní krosy a konečně na desítky, které jsem letos zatím vynechal. Hlavně, že mám za sebou 3 maratony, Pff.

Výsledný čas - 8:41:46, 160. z 218, 57 DNF

Výsledky - https://docs.google.com/spreadsheets/

První maraton a hned z gauče

Když sem byl menší a i když už jsem začínal běhat, maraton byl pro mě obrovská modla a výzva. Prostě Emil! Čtyřicet dva kiláků a nějaký drobný, to už je pořádná porce. Takže když jsem před třemi lety běžel v botách na volejbal svoji první závodní desítku, maraton byl kdesi v mlze přede mnou jako zastřený, nedosažitelný cíl.

Prostě Emil!

Jenže postupem času, jak jsem začal nabírat objemy a výškové metry (spíš metříky) a chytl se party kamarádů, která mě stáhla k nejrůznějším zrůdnostem typu padesátek a šedesátek v horách, na maraton po rovině nějak nebyl prostor.

Takže když jsem minulý čtvrtek bloumal nad nadcházejícím velikonočním víkendem, kde a jak prodat středeční intervaly po měsíc nicnedělání - z části způsobeném bolavým chodidlem a z části leností v kombinaci s objevením Saturday Night Live - sobotní maraton v Unhošti se jevil jako výborná volba, jak znovu nastartovat nohy k aktivitě. Ale nenásledovalo žádné chvění, žádná nervozita jako zda Jarda přijede na Mistrovství (snad ne), prostě nic. Rutinní záležitost a jediné, co mě v tu chvíli svíralo byly trenýrky a to, jak se po závodě co nejrychleji dostat na Moravu zapít strýcovy narozeniny.

Takže příprava jasná. V pátek párty v Atmošce, objevit taje 2 piv a citronády a před půlnocí doma. Ráno ještě rychle balím věci i na Moravu, protože spoje jsou neúprosné a doklady od auta jsou kdo ví kde. Hodinku a čtvrt před startem už vyřizuju v Unhošťské sokolce registraci (za dvěstě páďo neber to) a obhlížím soupeře. Hučkař v teplácích s telefonem, že by se ho v nouzi nebál použít ani Ondra Synek, 2 výhledy - jedna s copánkem a jedna s čelenkou, pivař s kalhotama Staropramen co "včera loupnul 10 Bakalářů a dneska uvidí" a asi 70 dalších. Počasí po děsivém týdnu, kdy sněžilo, foukalo, pršelo, svítilo, znova sněžilo a to vše v 10 minutách několikrát denně se tentokrát vyvedlo na jedničku. Teplota akorát, slunce svítí, a tak se řadíme na start.

Zavřít oči a běžet

Velkou unhošťskou slávu podtrhuje fakt, že ředitel závodu dnes běží 100. maraton, takže nechybí doprovodné vozidlo s kamerovým štábem, fotografové ani místní policie. Prásk - 10:02 a vybíhám na svůj první maraton. To si ale uvědomím až někdy na 41. kilometru, teď je mou jedinou starostí skloubit snahu to nepřepálit a zároveň se dostat do záběru kamery. Plán je běžet to soustavně někde kolem 5:00/km, což se moc nedaří a víc jak polovinu běžim spíš za 4:45/km. Svou vinu na tom bezesporu nese tempo dvou Výhledů, které běžely celou dobu spolu a o motivaci tak bylo postaráno. Trať se příjemné klikatila - Unhošť není nějaké velkoměsto, takže trasa byla rozdělena na 10x4,2 km okruhů. To s sebou neslo jeden příjemný bonus, a to občerstvovačku v každém kole. Takže nebyl problém kdykoliv doplnit cukřík ať už kolčou, ionťákem nebo ovocem. I když na to moc nedám, měl sem pro jistotu na stolečku připravený i gel. Ten jsem nakonec zbouchnul, a byť si netroufnu tvrdit, že mi nějak pomohl, aspoň nebyl hnusnej.

Boty, ve kterejch bolí běžet pomalu - lejtka můžou vyprávět ještě teď

Ve třetím kole si připisuju první předběhnutí závodníka o kolo. Je to to očividně nejen nejstarší účastník závodu, ale zřejmě i nejstarší občan ve středočeském kraji. Touhle dobou by ale už měl být v cíli. V půlce pátého kola, čili někde na 19 km mě šmiká v tu chvíli vedoucí muž. K mému zděšení to je Hučkař s pádlem, který se kolem mě přehnal stylem běhu á la Charlie Chaplin. Ale závody mě už naučily, že na první dojem se nesmí nikdy dát, protože je to vše jen o nohách a hlavě.

Pěkně fandíš

Půlmaraton za vcelku slušných 1:42:53 a nohy nijak extra necítím. Až do 30 km si prohazuju pozici s Výhledy a jejich doprovodem a tempo držím klidně někam na 3:25. Pak mě přeci jen dohání tréninkový výpadek, dávám Výhledům nadobro sbohem a připravuju se na alespoň důstojné dokončení závodu. Ještě na 34 km, kde jsem za nějakých 2:56, to vypadá na obstojný čas, ale v 9. kolem mě trochu píchne v brišáku a musím občas přejít i do chůze. Nicméně ani nohám se nechce, takže poslední 2 kola mi trvají přes hodinu. O to větší je moje překvapení, když v posledním okruhu alespoň stahuju kolo zpět, co mi nadělil na začátku Hučkař. Zřejmě přepálený start a poslední 2 kola asi jenom šel.

Nakonec protínám cíl v čase 3:58:06. První maraton za mnou. První maraton ty vole! Hned za cílem se zastavím a vteřinku dvě stojím. Bolí mě nohy, ale žádné emoční vypětí se nekoná. Žádný vodopád slz a objetí s prvním člověkem, kterého potkám. Sednu si na obrubník, podám si ruku s časoměřičem a tím to hasne. Vlastně jsem o tom přemýšlel až dlouho po závodě, jestli jsem si všechny emoční výlevy spojené se sportem už nevybral v týmovém zápolení a teď při běhání to je už jenom o výkonu samotném. Z části to tak možná je a možná i to je důvod, proč mě to z městské zástavby táhne spíš do kopců a hor, kde si člověk nejen vychutná přírodu, ale během dlouhých vzdáleností mnohdy naváže se spoluběžcem pouto, které v těžkých chvílích během závodu vyvolá emoce úplně jiného rázu. Ono asi vůbec je pro mě běhání spíše o té cestě než pocitu v cíli, kdy je beztak člověk natolik otupělý, že myslí jen na sprchu a pivo. No ale kde jsem to byl...

Cíl - tvář zsinalá, takřka na umření

...Jo, tak tímto je pro mě závodní sezóna zahájena, byť sem si to představoval spíše jako desítečku v Braníku než hned maraton, ale člověk nikdy neví.

Výsledný čas - 3:58:06, 55. ze 71

Výsledky - Sokol Unhošť

Track - Runkeeper